T.O. Tramp Boys - velký vandr po jižních Čechách
Tak se mi stalo něco naprosto neuvěřitelného - dostala jsem pozvání, a to, prosím, od samotného šerifa, na velký vandr T.O. Tramp Boys! Já, která vždy byla maximálně jen někde na potlachu, jsem se měla celý týden toulat s partou fajnych lidí! Jenže kdo by odolal Orlíku, Zvíkovu či cestám, po kterých se kdysi potuloval sám Haškův dobrý voják Švejk? Já tedy rozhodně ne, tudíž po zhruba 5-ti minutovém náročném rozhodování bylo jasno a po strastiplném několikahodinovém balení báglu (no jo, vím přesně, co si myslíte - ženská ), na němž jsem ještě musela 3x přešít různé díry a trhliny, které se objevovaly zákeřně jak nezvaná návštěva, jsem s šerifem Tramp Boys Zubem a osadníkem Věrkem vyrazila směr Svinov . Odtud jsme vyjížděli vlakem do Prahy, ale ještě než jsme nastoupili, nemohli jsme vynechat návštěvu jediné zde pozůstalé a téměř rozpadlé hospody U Šimka, kde na nás ostatně čekal zbytek velkovandrovníků - Jeff, Zuzka, Venca, Gene, Ešus, Špek a Froda.
V Praze jsme byli před 14-tou hodinou odpolední a hned nás čekala delší přestávka, jelikož vlak, kterým jsme měli pokračovat, jel až před čtvrtou hodinou. No budiž, káva a pivo ta spravily .
Courákem jsme v pozdním odpoledni dorazili do vesničky Mirovice, odkud jsme měli v plánu vyrazit a všichni jsme se na to celkem i těšili, jelikož den strávený téměř celý ve vlacích je, ač se nezdá, docela záběr. Jenže ouha - zrada ! Z Mirovic jsme chtěli vyrazit směr Orlík a tam přespat někde na břehu Otavy poblíž hospůdky, ovšem pěšky na Orlík takhle vpodvečer sakra daleko a doprava veškerá žádná. No co, i v Mirovicích mají určitě hospodu, ne?
Mají! Jmenovala se Na stavbě a byla to taková komůrka, že jsme se tak tak vlezli, ale o to tepleji a příjemněji nám bylo. Dokonce nám bylo tak příjemně, že jsme se z ní odporoučeli až okolo půlnoci.
Venku začalo mezitím lehce poprchávat a my vlastně ani pořádně nepřemýšleli, kde přespíme, ale to jsem nechala na Radě starších, tedy na všech ostatních, kteří jezdí pravidelně, a přizpůsobila se jejich návrhům a nápadům. Přiznám se, že jsem ze spaní venku měla lehký neurčitý strach, jelikož já, věčná tahačka stanu, jsem touto situací ,,premiérovala" a už jsem se viděla, jak někde ve tmě a dešti šustím plachtou, spacákem a snažím se alespoň trochu důstojně o jakés takés ustlání si . Ale jak se říká, nic se nejí tak horké, tudíž co se týká spaní, ochotně jsem docajdala zpět na mirovické nádraží, kde jsem byla nasměrována na rampu, která byla zastřešená, tudíž pro mě v tu chvíli představovala tu nejkrásnější postel na světě, a na ní si ukotlošila poležení. Co poležení - poleženíčko! To jsem teda fakt nepočítala, jak krásně pohodlně a v teploučku se mi bude na venku - vlastně poprvé - spát! Navíc při dešti. Nádhera!
Ten pocit zřejmě nebyl jen můj, jelikož ráno nás vstalo do růžova vyspaných všech deset. A energií jsem byli nabití tak, že jsme málem na nic nečekali a už valili směr Orlík. Počasí nádherné, sluníčko se dralo čím dál výš a po nočním deštíku ani stopy. Vlastně se slunce hlásilo o slovo natolik, že nám to skoro až bylo nepříjemné... alespoň v těch chvílích, kdy jsme se pohybovali pouze po krajích silnic...
Nicméně kolem poledne jsme se již dostali kousek, odhadem zhruba tak 5 km, před Orlík, kde jsme v hospodě při cestě vypili pár kafí, piv či se posilnili polévkami. Cestou na zámek už jsme se pomalounku začali dostávat mimo hlavní tahy silniční komunikace, pochodovali jsme pouze po okrskových cestách, haha, ovšem právě na té nám zničehonic zastavil pán s menším džípem a ochotně se nabídl, že pokud šlapeme směr Orlík, sveze nás. Páni, příjemné překvapení! Ovšem při pohledu na naši bandu a na velikost auta jsme téměř ihned usoudili, že tohle nepůjde, nechce-li se por nás pán vracet tak na 4x... Proto chlapi navrhli - džentlasi ještě nevymřeli - ať se svezeme my, holky, tedy já, Zuzka a Froda, a všechny naše bágly, a oni že se projdou. No proč ne, že? Alespoň mezitím na Orlíku zjistíme, kdy se konají prohlídky, kolik je vstupné a v kolik nám odjíždí loď na další plánovanou zastávku, tedy hrad Zvíkov, který jsme chtěli ještě téhož dne stihnout.
Zadaný úkol jsme splnili na 100% a jen co chlapi dorazili, běželi jsme na Orlík, jelikož vzhledem k délce jeho prohlídky a následné době plavby lodi jsme to měli tak tak akorát.
Orlík - moooooc hezký zámek, i když se přiznám, že na zámky zase až tak nejsem, spíš na hrady, proto jsem se více těšila na Zvíkov, ale i tak stál za to. Krásně a luxusně vybavený, upravený, krásný parčík pod ním, nádherný výhled z něj a ta výzdoba.... No jo, Karlík na to zjevně má... Jen slečna průvodkyně byla, chudinka, nervózní jak sáňky v létě... Tipovala jsem to na její 1. prohlídku .
Plavba lodí na Zvíkov pak byla naprosto úžasná. Ve všem. To okolí, ten výhled, Žďákovský most, samotný zážitek... A co teprve Zvíkov! Slintala jsem! Jednou se z těch hradů fakt zblázním... Prolezla jsem, co se dalo, nakoupila plno pohledů a odznaků a známek, nafotila každý roh.... dokonce i upálit jsem se málem nechala, jelikož na nádvoří stála připravená hranice... Ale to spíš na další den, kdy se zde měla začít točit jakási pohádka či co.... Takže jsme tu návštěvu stihli fakt s chlupem .
Den jsme pak zakončili ve Zvíkovském podhradí ve Zvíkovském pivovaru, odkud jsme se ještě po cestě stavili do jedné místní hospody, ovšem ta byla příjemná a sympatická pouze svým vzhledem, co se cen a obsluhy týkalo.... No, asi nebyla prázdná jen tak ze srandy, že...
S příchodem tmy a noci jsme se opět vydali hledat nějaké to ležení, ale protože Zvíkovské podhradí sousedí s lesem přes silnici a není na něm přímo nalepeno, alespoň ne z té strany, kde jsme se právě nacházeli my, zalezli jsme jen kousek, neboť i hloub by to stále bylo o autech, rozhodili ležení (já už celkem profesionálně, i když jsem si práci stejně ulehčila, jelikož jsem se nacpala na plachtu k Jeffovi, Zuzce a Frodě - ti museli být rádi ), zavrtali čumáky a prospali se do dalšího dne.
Ráno jsme se po sbalení věcí vydali zpět do Podhradí, kde jsme si v místním malém koloniálku nechali velice milou paní majitelkou uvařit kafčo, vybalili jsme snídaně, někteří jsme paní majitelku umluvili i na základní hygienu v její koupelně a vyrazili dál - tedy směr Písek po zelené po proudu Otavy.
Na téhle cestě jsme se ke spokojenosti všech konečně začali dostávat do lesa a na lesní cestičky, které byly sice fajn, ale upřímně, strašně nemám ráda kopce a ještě neraději po nich chodím - ať už dolů nebo nahoru. I když dolů je to horší... Ne proto, že bych se bála (ačkoli se přiznám, pokud jde ještě navíc jen o lesní vyšlapanou cestičku vedoucí po úbočí toho kopce, tak to je moje nejhorší noční můra ), ale protože vím, že jsem hrozná ,,šmatla" - dovedu si zakopnout i o vlastní nohu a rozbít si nos, tak choďte pak rádi po kopcích, když to občas nezvládáte ani ve městě na rovném chodníku!
Co se Otavy týká - ty vyhlídky bych Vám přála, něco tak krásného se jen tak nevidí... Však podle fotek zhodnoťte sami
Slunce svítilo, ptáci zpívali, lidi se houfně v Otavě koupali, cesta už nadále jen krásná a rovná středem lesa... Paráda. Jen mi nějak chybělo pití nebo co.... Tedy, ne že bych ho neměla, měla, ale v tom horku a ještě v báglu bylo už kolem poledne nepitelné a hospoda zatím v nedohlednu...
No... a pak jsme se v lese zamotali. Jak si to tak vyšlapuju s Jeffem, Frodou a Zuzkou vpředu, Zub, Gene a Ešus kousek za námi, jelikož si dali Time out v trávě, náhle míjíme nádhernou, ale fakt NÁDHERNOU vyhlídku, na níž už odpočívají Venca, Špek a Věrek. Samozřejmě jsme se za nimi zastavili, pofotili, co se dalo, chvilku se zdrželi.... a pak, když jsme chtěli pokračovat, jsme si uvědomili, že jsme nějak ztratili zelenou značku . No co, žádná hrůza, kdo hledá, najde a nakonec jsme taky našli, ovšem ti tři, kteří byli za náma, se zřejmě při našem pobíhání a hledání dostali před nás, což nám ale došlo až mnohem později, a tím pádem z nás byly v ten moment 2 skupinky. 2 skupinky, které se sešly zase až za 2 dny... Ta naše totiž dorazila nakonec po zelené k rozcestí, které se dělilo na dva směry. A oba měly taktéž zelenou značku . Chvíli jsme se snažili spojit s druhou skupinou, ale signál nám to nedovolil, proto, když jsme se dozvěděli ve statku u rozcestí, že jedním směrem po zelené hospoda je a druhým ne, vydali jsme se směrem prvním - k vesnici Oslov. Téměř u ní se nad námi signál smiloval a podařilo se nám spojit s druhou skupinou. Teprve tehdy jsme pochopili, že nás Zub, Ešus a Gene předběhli, jelikož po chvíli skládání informací dohromady jsme se dozvěděli, že byli na rozcestí u statku také, ale vydali se právě oním směrem, kde hospoda není, což ale v tu chvíli netušili, proto se rozhodli jít dál tak dlouho, dokud nějakou nenajdou. Nakonec jsme se tedy domluvili, že se sejdeme dalšího dne někde na zelené a naše skupina se vydala do Oslova.
Asi po hodině chůze jsme konečně dorazili do hospody U Hrachů. Taková malá, ale s velkým sálem, a jen pár místními lidmi. Ale příjemnými, slečna hospodská dokonce byla ochotna zavřít, až nám se bude chtít spát, což od ní bylo neskonale milé . Tak jsme jí za to alespoň zahráli a zazpívali a udělali pořádnou tržbu . A moje nožky si alespoň odpočinuly, protože co si budeme povídat, první velký vandr je první velký vandr (i když v mém případě by stačilo říct pouze vandr, ani by nemusel být velký ) a nohy neuvyklé tolikému chození začaly prostestovat... Tedy nohy.... spíš prsty - plné puchýřů, auau...
Naše hraní a zpívání se líbilo dokonce tolik, že pár místních chlapíků, o nichž jsme později zjistili, že jsou zde na dovolené, se k nám nadšeně přidalo a nakonec nás pozvalo přespat na dům, který si tady na dovču pronajali. No neberte to! Hned jsme byli nasáčkovaní a ustlaní na zahradě . A ráno v koupelně. Využít se musí vše, ne, když je nabízeno...
No a ráno jsme se rychle pobalili a vyrazili na místní autobusovou zastávku, odkud jsme se dopravili do Písku. To byla všeobecná domluva, že při rozdělení se tam sejdeme a jelikož Oslov se nikde už nenapojoval na žádný les nebo tak, vzali jsme tedy zavděk busem. Ačkoli to bylo zřejmě nefér vůči těm třem, kteří se vydali jiným směrem pěšky. Holt jsme v tomhle směru byli v mínusu, Zub, Ešus a Gene jsou prostě lepší, opravdu si to do Písku odšlapali . Jenomže ne ve stejnou dobu jako my, byli jsme tam díky dopravě mnohem mnohem dřív a vypadalo to, že čekačka bude delší, proto jsme se se Zuzkou, Jeffem a Frodou rozhodli jet navštívit westernové město Fort Hary v Jaroticích, což bylo sice totálně mimo trasu, ale lepší, než sedět v hospodě, ne?
Když jsme se do Jarotic dopravili, bylo už odpoledne a my pochopili, že nazpět to toho dne asi už nestihnem, proto jsme zkontaktovali zbytek naší skupiny (sakra, kdy se z nás staly 3 skupiny??? ) a řekli jim, že někde v Jaroticích přespíme a vrátíme se zítra. Na to se nám ovšem dostalo odpovědi, že se vracet nemusíme, jelikož oni se už vydali do Putimi... Páni, tenhle vandr si zjevně žije samostatným životem...
Ale ok, po pár telefonátech, nedorozumněních, domluvách a omluvách jsme se tedy shodli na tom, že se sejdeme ve středu fakt všichni v Putimi v restauraci U Cimbury.
Fort Hary byla moc pěkná indiánská vesnice, přespat jsme taky měli kde, i když jsme kvůli tomu 2x obešli Jarotice dokola a podlezáli a přeskakovali asi 3x elektrické dráty, načež jsme v další vesnici našli na skryté malé loučce opuštěnou starou boudu i s ohništěm, kde jsme složili bágly i hlavy.
Středa U Cimbury vyšla a tam jsme se konečně našli . Po fajn obědě se roztáhla mapa a všichni jsme se shodli na tom, že budeme pokračovat směrem na Strakonice. Domluveno, uděláno. Sice nás hned na nádraží zastihl celkem silný lijavec, ale ten jsme přežili v nádražní hospodě a jen se trochu vyjasnilo, už jsme fičeli dál. Sice bylo takové pdivné pošmourno, ale pršet už nepršelo. Přes Strakonice jsme dorazili střídavě zataženým a střídavě slunečným počasím až do Radošovic, což je (alespoň podle portálu mapy.cz ) zhruba 5 km. Tam začalo opět drobně poprchávat, a tak jsme se hnali kam jinam než do hospody. Ta tady byla, byla i otevřená a měli v ní nějaké jídlo (úúúúžasný nakládaný hermelín, mňam!), i když výběr nic moc, jelikož zásoby docházely a nejbližší obchod ve Strakonicích . Ale smířili jsme se s tím celkem lehce, hlavně, když bylo co pít . Večer to byl velice příjemný, i když se přiznám, že jsem ho moc nevnímala, moje opuchýřované prsty toho měly plnej kýbl a dávaly to dost najevo, i když jsem se snažila alespoň zdánlivě statečně kulhat, když už jsem to nezvládala a kulhat fakt musela...
Ale pan hospodský byl extrovní, dokonce i na kytaru hrál a zpíval - a docela pecky - a pak nás všechny totálně dostal tím, že nás pozval přespat k sobě na chalupu! Venku totiž stále mžilo a my se dohadovali, zda bude někomu vadit, když se vyspíme na rampě Obecního úřadu, která byla dostatečně široká a hlavně pod střechou. No a jelikož nás pan hospodský zaslechl, vyrukoval s nápadem, kterému jsme sice chvíli nechtěli podlehnout, ale nakonec... Byli bychom sami proti sobě, kdybychom takové nabídky v dešti nevyužili, tak jsme nakonec kývli. A tak jsem se během vandru dokonce i na gauči vyspala . Panu hospodskému touto cestou velký dík a obdiv, že měl tu odvahu vzít si na barák 10 naprosto cizích lidí.
Bohužel jsme se s ním nestihli ani rozloučit, jelikož hned zrána musel někam odjet, ale protože jsem shodou náhod zrovna šla navštívit onu místnost, dostala jsem do ruky klíče a pokyn, ať pak chalupu zamkneme... No není to obdivuhodné?
Vzhůru tedy do čtvrtka. Z Radošovic jsme se vydali vlakem směr Volyně, kde jsme poobědvali a vydali se do Malenic nad Volyňkou. Či spíš jsme tam tak nějak neplánovaně došli . A byli jsme fakt zase rádi jako malí, jelikož tam, narozdíl od předchozí vesnice, měli hospodu a my jim ji v opět nehorázném vedru téměř vypili (ok, trošku přeháním ). V předchozí vesnici měli zavřeno, protože se jim tam oběsil hospodský, takže si dokážete představit deset celý den žíznivých trampů, ne?
V Malenicích jsme přespali na louce za vesnicí, kde nás ráno zastihl a poté i vyhnal ze spacáků deštík, tudíž jsme nakonec skončili na nádraží, kde jsme se převlíkali, snídali, upravovali, a tak, no. Hlavně tedy já, expert se opět musí přiznat, že, která jsem si to na nádraží zamířila přímo skrz tu největší a nejdelší trávu v poli, která jaksi po dešti a po rose... no, dokážete si představit, jak jsem asi vypadala, že?
I proto padl kolektivní návrh sjet do Vimperku a tam navštívit městské lázně, když se nám jaksi nepoštěstilo za celou dobu narazit na nějaký přístupný břeh k řece. A že už to bylo lehce znát i cítit...
No... městské lázně byly zrušeny, jak jsme se dozvěděli hned po příjezdu do města . Tak se půjdeme podívat alespoň na hrad, když už jsme tady.
Teda povím Vám, město, které by bylo celé do kopce a ještě do tak strmého kopce, jsem teda ještě fakt neviděla !
Hrad Vimperk byl velký a rozlehlý a určitě by stál za to,kdyby byl vybaven. Již několik let je totiž nachystán k rekonstrukci, která ale bohužel stále ne a ne začít, proto je víceméně až na pár drobností vyklizen. Ale ta představa, jak mohl kdysi vypadat.... No, uvidíme, zda se sem ještě někdy v životě dostanu...
Z hradu jsme se vydali zpět na nádraží, odkud jsme měli v plánu dopravit se do jednu zastávku vzdálené vesničky Lipka, kde snad konečně bude možnost se vykoupat v řece.
Tohle předsevzetí nám ale poměrně brzy překazilo počasí, které se začalo škaredit a kabonit. Jen co jsme se usadili v místní hospůdce, už zase vykouklo sluníčko a jen jsme chtěli vyskočit a pelášit, už bylo zase černo... .
Nakonec jsme se tedy chtě nechtě smířili s tím, že koupel prostě nebude a že vzhledem k počasí, které vypadalo, že by nás nejraději ušilo nějakou pořádnou boudu, to zítra zabalíme a pojedeme pomalu domů.
Přespali jsme tedy v lese za vlakovými kolejemi, dá-li se tedy tomu tak říkat, protože celou noc všude kolem řvali, ale opravdu doslova a dopísmene řvali, jeleni, zjistili spoje a v sobotu v 9 hodin ráno nastupovali do vlaku směr Strakonice, odtud Brno a pak Ostrava.
Cesta to tedy byla pěkně dlouhá a ve chvíli, kdy jsme dosedli, se všech zmocnila ospalost, přestože jsme se ji snažili zahánět nějakými pochutinami a zahřívadly, které nám ještě různě po kapsách a báglech zbyly, ale nakonec jsme jí stejně všichni podlehli. I když v různém pořadí .
Trochu jsme se ještě zdrželi v Brně, které nás vypeklo - lidí jako šlupek, tolik jich nebylo ani na hlaváku v Praze, všude na kolejích výluky či odstávky a tři vlaky během našeho čekání dokonce odstavili a úplně je zrušili, takže jsme jen s obavami sledovali na tabuli ten náš, jak se zpoždění mění z 20 minut na 30, pak na 50 a na hodinu a už už jsme čekali, kdy naskočí nápis VLAK NEJEDE, ale to se naštěstí nakonec nestalo a lehce po 8 hodině večerní jsme vystupovali na nádražích ve Svinově a hlavním v Ostravě.
Protentokrát naposledy jsme na sebe zařvali ,,Ahoooooj!" a s Genem, Věrkem a Zubem jsem ještě zalezla na jedno závěrečné tekuté do hospody u nás - do Alvi. To být prostě musí .
No a odtud už jen přejít ulici a byli jsme doma.
Páni, jak jsem to nečekala, tak to uteklo. Fakt uteklo.
A bylo to vážně super, takže díky za pozvání, Trampboysáci . Přežila jsem. Já i moje puchýře .
A ahoj někdy příště... třeba za rok na Šumavě...
Mary-Lou
Fotky mé a kamaráda Jeffa naskládané do jednoho alba:
http://trampboys.rajce.idnes.cz/Velky_vandr_T.O._Tramp_Boys_-_jizni_Cechy_29.6._-_6.7._2013/