T.O. TRAMP BOYS

T.O. Tramp Boys - velký vandr po Křivoklátsku a okolí 2016

Když jsem dostala před 3 lety pozvání na svůj první velký vandr, říkala jsem si, že se stalo něco neuvěřitelného, jelikož jsem si do té doby neuměla absolutně představit, že bych se zrovna já mohla vydat na týdenní toulačku českou zemí . Ale pozvání přišlo, samozřejmě jsem toho využila (to my vtěrky tak děláme ) a doufala, že se ke mně pozvání jednou zatoulá zase. A ejhle.... dorazilo! A spolu se mnou a několika dalšími lidmi mělo směřovat směrem na Křivoklát! No neberte to! Další krásný hrad na seznamu navštívených míst! Nadšený souhlas byl otázkou asi tak 1 nanosekundy .
A tak jsem se v určené datum 2. července 2016 s dalšími 5 lidmi - Zubem, Věrkem, Vencou, Ešusem a Jiřinou - na nádraží Ostrava-Svinov, odkud jsme vyrazili směr Praha, kde se k nám přopojil ještě jeden účastník - José, a Křivoklát. V Praze na hlavním nádraží jsme se ještě rozhodli trochu zaprovokovat jednoho pražského kamaráda - Pažouta - čehož se se škodolibou radostí hned ujal Zub, vytočil ho v telefonu a oznámil mu, že jsme v Praze. Samozřejmě následoval proud výčitek, že jsme nedali vědět, na což se Zub andílkovsky zatvářil a oznámil mu, že mu dáváme vědět teď a že míříme na Křivoklát, takže jestli má zájem dát si s námi pivo, čekáme ho večer v hospodě U Rozvědčíka.
Když jsme dorazili do cílové stanice, vyhledali chlapi informační ceduli, na které vysledovali, kudy do výše zmiňované hospody, kterou chtěli navštívit především, a když zjistili, že je odtud pěškobusem asi 5 kilometrů, rozhodli jsme se všichni, že se nejdříve trochu posilníme někde jinde. Usadili jsme se tedy v hradní restauraci, z níž jsme na hrad kupodivu neviděli, a když někteří z nás (ehm, já ) zjistili, že litrový džbánek vody s citronem stojí 50 Kč (asi nějaká křivoklátská přirážka nebo co ), usnesli se s ostatními na pivu .
No a jak si tak sedíme u piva na zahrádce, najednou se to všude začne hemžit perfektníma mašinama, které teda neumím vůbec pojmenovat, motorkáři od hlavy po paty v kůži, stříbrných řetězech, někteří i v rohatých helmách a téměř vše profrčelo směr hrad, někteří teda parkli u hospody a za chvíli jich byla zahrádka plná. S některými, kteři obsadili stůl hned vedle nás, jsme se po chvíli dali do řeči a zjistili, že se tady nekoná žádný sraz motorkářů, ale že se všichni sjíždějí na dnešní koncert české rockové gothic kapely XIII. století. V tu chvíli se mi mlhavě vybavilo, že jsem na informační ceduli zahlédla plakát, ale nijak ho nepročítala. Kapelu jsem lehce znala, i když písničky ani ne, nicméně proč si ji neposlechnout. Se Zubem jsme zbystřili, protože nás napadlo totéž - kašlem na Rozvědčíka, jdeme na koncert! Ovšem zbylých 5 lidí se netvářilo ani trochu nadšeně natož snad souhlasně, takže jsme se zase uklidnili a vrátili se k původnímu plánu. Přece jen jsme byli 2 na 5 a koneckonců, koncert v plánu nebyl, přijeli jsme vandrovat...
A tak jsme vyrazili k Rozvědčíkovi. Cesta vedla po asfaltce, ale asi někde ve čtvrtině jsme sešli po jakési pěšince mezi stromy a najednou se vynořili na cestičce vinoucí se nejen hned vedle Berounky ale také mezi chatami a chatkami, snad jakousi chatovou kolonií, jež patřily zřejmě různým ,,lufťákům", ale bylo mezi nimi plno i trampsky vyzdobených, takže co mě se týká - pastva pro oko .
Chatová osada byla poměrně dlouhá a plná lidí, pomalu jak ve městě, ale když jsme došli na jakýsi její konec (pokud to tedy konec byl) a pěšinou se dostali zase na asfaltku, zjistili jsme se, že na to, že jsme šlapali docela dlouho, vynořili jsme se na cestě jen kousek od místa, kde jsme do chatové osady zalezli . Neumím tedy tu vzdálenost posoudit přesně, ale všichni jsme měli dojem, že kdybychom šli stále po asfaltce, ušetříme nejen hromadu času, ale především hromadu kroků a kilometrů . Ale berme to z té lepší stránky - prosšli jsme se fakt krásným prostředím .
Dále jsme pokračovali zase po silnici a musím teda říct, že s báglem na zádech a mírným poprcháváním, které se spustilo, jsem teda neměla dojem, že Rozvědčík je od Křivoklátu 5 km, ale minimálně 10!
A pak - zhruba ve třičtvrtině cesty - kolem nás najednou profičelo auto, vtom zabrzdilo jen to hvízdlo, zacouvalo a z okna se na nás zazubil... Pažout!! Tak to mě teda podrž, on za námi fakt přijel! To nás asi chtěl fakt hodně vidět!
Po halasném uvítacím procesu nám všem pobral bágly, nacpal si je všechny do auta (což byl teda div, už tam měl plno svého rybářského náčiní a celkově mi to prdítko na první šup připadalo, že uveze max. 3 lidi - promiň, Péťo, to byl samozřejmě vtip ) a oznámil nám, že nás počká v hospodě. To jsme uvítali samozřejmě s nadšením, hned se nám capalo lehčeji a především rychleji. Večer v hospodě jsme se pak ovšem shodli na tom, ať nám nikdo nevykládá, že jsme ušli pouhých 5 kilometrů! To měli na té tabuli nějaké hodně mlhavé info...!
Večer U Rozvědčíka pak proběhl velmi příjemně, hospoda plná, obrovská zahrádka taky, dokonce tam hrála i jakási živá kapela a třešničkou na dortu bylo, když nám bylo nabídnuto přenocovat přímo na půdě hospody. Odmítl by to snad někdo? Jako doufala jsem, že se během vandru stejně jako při tom prvním vyspím aspoň jednou i jinde než venku, ale že to bude hned první večer... Paráda!
Ráno pak bylo jako malované, když se člověk tak výborně vyspí. Jediným záporem bylo to, že ve chvíli, kdy už jsme byli všichni vzhůru, ještě nebyla hospoda otevřená, takže kafe a snídaně sice proběhly v pohodě za pomoci vařiče přímo na zahrádce, ovšem ranní hygiena jaksi... ta v tomhle směru nebyla úplně ideální...
Po snídani jsme se vypravili zase zpět na Křivoklát (na mě se nedívejte, já si návštěvu Rozvědčíka nevymyslela), abychom navštívili hrad. Kamarád Pažout se odpojil a vydal se autem na cestu zpět do Prahy, ale prokázal nám na rozloučenou opět lví službu, jelikož opět všechny naše bágly nacpal do auta, nacpal tam na sedadlo spolujezdce dokonce i mě (dodnes fakt nechápu, jak to udělal ), a odvezl je zase zpět těsně před Křivoklát, kde jsem na zbytek lidu asi 2 hodiny, ne-li víc, čekala, než pěšky dorazili za mnou. Bylo sice super, že jsem se mohla svézt, ovšem ta čekačka.... Tohle vědět, projdu se raději s báglem na zádech s nimi... Aspoň že bylo krásně a po včerejším deštíku ani stopy.
Na hrad jsme se samozřejmě rozhodli jít přes les, po včerejším i dnešním ťapáni po silnici se tam nikomu nechtělo přes město, takže jsme si udělali krásnou dopolední procházku. Sem tam jsme dokonce potkali i živáčka, ale opravdu jen minimálně.
Křivoklát se před námi začal pomalinku polehounku vynořovat zpoza lesní hradby těsně předtím, než jsme k němu dorazili a spolu s ním i vyhlídka na městečko pod námi. Výhledy teda nádherné, ale ta výška.... No, nic pro mě... Zaměřila jsem se na hrad a sotva jsem jej zahlédla, nasadila jsem tempo a hned jsem pelášila rychleji, abych tam už byla . No jo, já a moje láska k hradům... Jediné, co nám kazilo dojem, byla rekonstrukce hlavní veže, která byla obestavena lešením a plachtami, takže jinak nádherná stavba na fotkách nevypadala úplně tak, jak bych si představovala....
A těch lidí tam! Měla jsem pocit, že tam snad je ještě nějaký koncert nebo co, že je tam tak plno, ale nikde už žádný motorkář, takže opravdu ne - to se asi jen ten den čtvrt republiky rozhodlo, že je výletuchtivá! a že dychtí zrovna po Křivoklátě. Fakt mazec, ty davy! Na vstupenku jsme se Zubem čekali snad hodinu! A protože blázni do hradů jsme zjevně byli jen my dva, měli ostatní alespoň pohov a mohli si odpočinout v hospodě. A že si odpočinuli řádně, sečtu-li dobu, než jsme koupili lístky a poté i prohlídku! A my si to zatím pěkně užili. Dokonce i na trůn jsme si sedli! Dneska už teda nevím, zda to bylo povoleno, ale... Nikdo nás neviděl, tak co, a ten klučina, co nás na něm vyfotil, z toho kovbojku taky nedělal...
Když jsme se po prohlídce zase scukli s ostatními, vyrazili jsme v plné polní dál a brali to pokud možno pouze lesem, kde jsme při krásném počasí nasávali zdravý lesní vzduch, dobíjeli baterky, energii, dobrou náladu, prostě jsme se celkově házeli do plusových hodnot. U některých (Zub ) se to dokonce projevilo tak markantně, že na pár vzácných sekund opustil chůzi a dal se do běhu. Nebo nečeho tomu podobného . Při malé pauze o něco později, kdy všichni chlapi rozložili mapy a dali se do studia toho, kam dál, nás čekalo i malé milé překvapení v podobě sošky andělíčka schovaného ve vykotlaném stromě (jen nechtějte vědět jakém, v tomhle nevynikám ani omylem). Přišlo mi to trochu jako nějaké znamení. Vůbec sice netuším jaké, ale připadlo mi to tak .
Dokonce nás ten den čekal ještě další zámek, či spíš zámeček, o němž už dnes netuším, jak se jmenoval, schovaný v lesích. Jiřina s Josém se rozhodli jít ho omrknout, takže tentokrát jsem to byla já, kdo si mohl s ostatními dáchnout. Zámky až tak nemusím. Ti dva ovšem byli zpátky trapně brzo, jelikož to byl opravdu kousíček od místa, kde jsme se zastavili, a hlavně nebyl veřejnosti přístupný. Od té doby jsme už pak šli celou dobu až do večera, kdy se začalo smrákat. Místo pro přenocování jsme našli, když už světla pomalu ale jistě ubývalo. Došli jsme do jakéhosi dalšího lesa rozkládajícího se vedle obrovitánského pole, u nějž stály snad jen 2 nebo 3 baráčky, z nichž minimálně 1, a to ten nejblíže k nám, byl naprosto opuštěný a nebudil zrovna důvěru. Proto jsem taky obdivovala Josého, který se od nás odpojil a zalezl spát pořádný kus od nás dál do lesa, jelikož se chtěl porozhlédnout po lepším místě, než kde jsme složili bágly my. Zřejmě to místo našel, jelikož se mu podařilo nám dovolat, ale vzhledem k tomu, že jsme byli všichni už víceméně vybalení, dohodli jsme se, že se sčuchnem zase až ráno. A to naše místo náhodou nebylo až tak zlé - sice ve mě kvůli nedalekému opuštěnému stavení nebudilo příliš bezpečný pocit, ale kousek od nás byl malý potůček, takže s vědomím, že nejen ranní ale i celkové hygieně udělám hned ráno zadost, jsem se navečeřela, zajela do spacáku jak lasička a ve vteřině usnula. A to pěkně tvrdě, protože jak mi druhý den říkal zbytek, ještě poměrně dlouho seděli, popíjeli, bavili se a já nic. Tuhá jako límec !
Ráno nás opět přivítaly jasné sluneční paprsky, které prozářily vše kolem a celý les a jeho okolí, dokonce i ta podezřelá barabizna kousek od nás hned vypadala živěji a veseleji. A když jsem spáchala tolik toužebně očekávanou hygienu, nemohla jsem se cítit lépe!
Po snídani jsme na nic nečekali a podél pořádných lesních kopců po úzké cestičce vyrazili zase dál. Dokonale mě překvapilo, když jsme téměř po pár krocích, při nichž jsme potkali několik skupin cyklistů, vylezli u silnice! Celou noc jsme byli téměř v civilizaci! Po cestě jsme se brzy dostali do místa s názvem Žloukovice, jehož středem protékala Berounka nádherně se třpytící v paprscích slunce a s mnoha vodáky na hladině. Vyhledali jsme hospodu, jak jinak, a právě ve chvíli, kdy jsme k ní došli, nám ji i otevřeli . Obsluha byla velice milá a příjemná, jednalo se o dva mlaďochy, zřejmě sourozence, kteří kolem nás běhali pomalu jako kolem králů a nám se velice příjemně sedělo . Dokonce jsme se na jejich účet tak trochu pobavili, když si Věroš objednal druhé pivo a mimochodem podotkl, ať mu ho načepujou do krygla. Klučina popadl jeho prázdnou výšku a vystřelil směrem k hospodě, když po 2 krocích prudce zabrzdil, až se mu zvířil prach kolem pat, vrátil se a vykuleně se Věrka zeptal: ,,Ehm... do čeho... ?" V tu chvíli jsme všichni vybuchli jak časovaná bomba, což sice vůči snaživému klučinovi nebylo zrovna fér, ale prostě nás dostal. Celí uslzení jsme mu teda vysvětlili, co je to krygl a od té doby nám pivo podávali pouze v nich . Hošan to vzal dobře, vlastně se smál s námi. Touto cestou, přestože se to do žloukovické hospody zřejmě nikdy nedostane, děkujeme za příjemné posezení a výbornou, ochotnou a milou obsluhu.
Po dopoledním relaxu nás pak už jen čekal pochod zase někam dál a i když se konal po nádherné krajině podél kopců a skal, kde se vše jen zelenalo, třpytilo sluncem či modralo hladinou Berounky, bylo to opět po asfaltce. A to po poměrně dlouhé. Ale zvládli jsme ji (proč by taky ne, že) a ani jsme nevěděli jak, náhle jsme minuli cedulí s nápisem Nižbor a octli se na docela velkém parkovišti, které jako by před námi doslova a do písmene vyrostlo odnikud. Na parkovišti horda aut, dvě hordy lidí, supermarket, obrovské dětské hřiště (nelogické) a co krok, to lavička na odpočinek. A na jedné z nich (myslím na té lavičce ) vyvalený José při odpoledním šlofíku. Abyste rozumněli - jak je naším dobrým zvykem, ráno jsme se s ním ve Žloukovicích ani nikde jinde nesčuchli (mravy z prvního velkého vandru se musí dodržovat, no ne? ). José líně pootevřel jedno oko a oznámil nám, že pokud chceme, můžeme v obchodě doplnit zásoby (on už to udělal) anebo navštívit Nižbor, porozhlédnout se a dál se uvidí.
Někteří obchodu využili, jiní ne, do města jsme se ale na čumendu vypravili tak jako tak. A uznávám, že bylo na co se koukat - třeba na restauraci vytvořenou ve vlakovém vagonu, která patří známému českému herci Tomáši Hanákovi a která vypadala hodně dobře, ovšem cenově nebyla úplně určená právě pro nás, na obrovskou bývalou hvězdárnu přestavěnou na luxusní sídlo světově známého módního návrháře Osmanyho Laffity, nebo na zámek Nižbor vypínající se nad městem. Takže i když ty zámky až tak úplně nemusím, program byl jasný. Vyšmatlali jsme fůru schodů, koupili lístek a už se procházeli po zámečku, který je vlastně informačním centrem keltské kultury obohacený i virtuálními prohlídkami na několika televizích rozmístěných různě po místnostech zámku.
Navečer se s námi rozloučil kamarád José a zamířil směrem domů, jelikož se urval z práce jen na pár dní a my se vydali hledat nocleh. Celý Nižbor jsme poctivě prolezli tam i zpátky, ale nic kloudného nenašli. Les na obzoru žádný, takže to nejlepší, čím jsme vzali zavděk, byl pás louky hned za městem, skrz nejž vedla cesta, kterou využívali především cyklisté nebo pejskaři, a po jejíž jedné straně nás stále doprovázela Berounka. Nasáčkovali jsme se na stranu k Berounce a sotva si rozhodili ležení, už jsme ho zase přenášeli a sáčkovali se na druhou stranu, jelikož hrozilo, že budeme sežráni komáry. No jo, to je taky nápad, lehat si k vodě....! Na protější straně nebyly útoky těch malých krvežíznivců sice tak šílené, ale rozhodně neustaly. Trocha (vznášel se nad námi mrak jak blázen ) repelentu to ale ještě o něco málo zlepšila a nad ránem, když nás probudila i dešťová sprška, ustaly úplně. To brzo teda....!
Dalšího dne jsme Nižbor opustili a vydali se zase dál. Poctivě jsme šlapali opravdu celý den, nejdřív přes les pěkně pěšinami do kopečků a z nich pak zase dolů (aaaaaa, moje smrt ) až do města jménem Králův Dvůr. V lese to ještě bylo fajn (až na ty strmáky teda), ale jen jsme vylezli na silnici a opřelo se do nás slunce.... katastrofa. Ono je sice krásné počasí pěkné, ale ne když Vám to nonstop valí do zad a Vy nemáte pití.... Hrůzinec.... Kde je nějaká hospoda, kristepane?!
Dočkali jsme se až navečer. Vyprahlí jsme se málem doslova a dopísmene doplazili do restauračního zařízení a bylo nám úplně jedno, že pivo nebude mít pěnu, hlavně, ať nám načepujou...! A dočkali jsme se nejen piva, ale i příjemného překvapení, jelikož tu pěnu mělo! Snad poprvé za těch několik dnů v Čechách jsme dostali pivo, které mělo opravdu pěnu, byť ne takovou, na jakou jsme zvyklí u nás, a ne jen jakýsi napěněný proužek u kraje sklenice. První v nás všech zasyčelo, jen se nám zakouřilo z uší, při druhém už jen z jednoho a teprve od třetího jsme si ho začali vychutnávat .
Samozřejmě jsme neunikli pozornosti místních štamgastů, to jaksi dost dobře při našem počtu a vzezření nešlo, kteří nás okamžitě začali zpovídat - odkud jdeme a kam, jak dlouho, kde spíme, co jsme už navštívili a viděli, kde máme kytaru.... Pravda, kytaru jsme neměli nikdo, kupodivu tentokrát s námi žádný hudební nástroj nejel a místní to poněkud zklamalo, zřejmě doufali, že jim něco zahrajem a zapějem, ale svým způsobem jsme jim to vynahradili tím, že jsme nacpali jukebox všemi drobnými, které jsme u sebe měli a rozjeli tam slušnou rockotéku .
Odcházeli jsme až hluboko v noci a jelikož uprostřed města, přestože malého, nebylo moc možností ke spaní, domotali jsme sea mně dodnes není úplně jasné, jak) k nádraží, poblíž něj jsme se těsně u cesty uložili ke spánku. No... že to bylo v podstatě na tvrdém betoně - ok. Že ráno začalo jemně mžít - taky ok. Ale že to bylo hned u cesty, takže kolem nás celou noc jezdily auta a kamiony.... No comment. Prostě vyspaní do růžova, fakt!
Vzhůru jsme byli s prvním autem, které kolem nás v začínajícím dni profičelo, tudíž jsme se dali dokupy, posnídali a Ešus s Jiřinou nám oznámili, že se vrací domů. Stejně jako José měli jen pár dnů dovolené a ta právě končila. Od té chvíle jsem byla na velkém vandru jediným zástupcem hezčího pohlaví . Počkali jsme s nimi tedy na vlak, do něhož jsme na poslední chvíli nastoupili také a svezli se do Berouna. Rada starších totiž dospěla k závěru, že z Králova Dvora už nemáme kam dál jít, co se zajímavých míst týká, takže v Berouně na nádru uděláme poradu (ehm, oni udělají poradu ) a něco vymyslí.
A vymysleli Řevnice. Krásný lesnatý kraj, který se dá prochodit a určitě hodně zajímavého shlédnout. Co mně se týká, to nejzajímavější jsem shlédla už ve vlaku po cestě do Řevnic - totiž Karlštejn! Ten hrad prostě miluju! A to jsem tam nikdy nebyla - ani v městečku ani na prohlídce hradu. Ale ta stavba mě prostě fascinuje!
V Řevnicích jsme se nějakou dobu motali po městě, nakonec jsme však našli výpadovku směr les, kde chlapy v mapě zaujal jakýsi Rezavý potok a vydali jsme se jeho směrem. A našli jsme ho. Sice do potoka měl ten ubohý pramínek dost daleko, na druhou stranu - fakt byl rezavý!
Přes les a celé Řevnice jsme se pak dostali až na Skalku, poutní místo nad městečkem Mníšek pod Brdy. Tam jsme si po celodenním poctivém výšlapu odpočali a sešli dolů do Mníšku. To už se slunce pomalu ale jistě klonilo k západu, tudíž jsme začali vymýšlet, kam se na noc uložit (pardon, já určitě ne, vymýšleli pouze chlapi ). A poradil nám jakýsi místní, který nás navigoval kousek za město, kde se prý rozkládají 3 obrovské rybníky, přičemž ten poslední je obehnaný obrovskou loukou, kde se určitě vyspíme. No proč ne.
A měl pravdu, ten člověk! Sice jsme si nebyli úplně jistí, že jdeme správně, protože za druhým rybníkem žádný třetí nebyl, jen uzounká cestička, po jejíž jedn straně byl sráz do vody a po druhé vysoká zeď ohraničující jakési luxusní sídlo či co to mělo být, ale riskli jsme to, prošli tudy a třetí rybník i s obrovitánskou loukou přece jen našli! Dokonce na ní bylo i posezení, takže místo pro pohodlnou snídani bylo vyřešeno. A celková hygiena díky rybníku vlastně také , tudíž jsem se další den na prohlídce zámku Mníšku pod Brdy cítila zase jako člověk .
Z Mníšku jsme se pak autobusem přesunuli do Nového Knína, kde jsme večer strávili v hospodě při jakémsi sportovním utkání a které jsem asi jako jediná fakt neprožívala, a odtud ráno na Slapy, které jsme si vytyčili coby poslední cíl letošního velkého vandru s tím, že se odtamtud projedeme lodí do Štěchovic a odtud ještě do Prahy-Davlí, kde se nalodíme na vlak směr Ostrava.
No jo, jenže! Asi by to nebylo úplně ono, kdybychom si to nezkomplikovali. Dle mapy jsme se vydali po modré značce k vodní nádrži Slapy, nebo jsme to aspoň měli v úmyslu. Jenže jak tak pořád jdeme a jdeme, přehrada pořád nikde. Jen cesta podél lesa, sem tam baráček. Přišlo nám to divné, ne že ne, ale ptát jsme se nechtěli, pořád jsme dávali šanci tomu, že ji najdem (i když musím říct, že já a především moje prsty s puchýři v sandálech už byly po celodenním pochodu pěkně naprdnuté) a ve chvíli, kdy jsme si připustili, že ačkoli jdeme po modré, tak zřejmě úplně blbým směrem, se před námi začala vynořovat civilizace! A když se objevila i cedule s nápisem Štěchovice, málem nás kompletně všechny porazilo! Tam jsme chtěli dojet lodí!!! Už už to vypadalo, že proběhne hádka, kdo to zvrzal, když četl v mapě a já byla z obliga - mapy se mě fakt netýkaj!
Takže husarský kousek nejen toho dne, ale celéh vandru byl ten, že jsme ve Štěchovicích nasedli na autobus zpět na Slapy, kde jsme vystoupili přesně tamtéž co dopoledne a prostě se vydali opačným směrem. A tentokrát už došli, no. U nádrže jsme si dle lodního řádu zjistili, kdy nám to zítra jede a upřeli zrak k poměrně blízkému lesu. Vážně nebyl daleko, jen to bylo zcela lehounce do kopce a to jsem málem zavyla nahlas vzhledem k tomu, kam až jsme dnes zcela neplánovaně došli . A určitě jsem nebyla sama. Ti tři se sice tvářili statečně, ale kdo ví... No, tak hurá do toho, ať to máme za sebou.
A protože každý zápor má i svůj klad, tak se nad námi tam nahoře určitě někdo slitoval a jako konfiskaci za ten pochod do Štěchovic nám do cesty postavil hospodu U Taterů, k níž směřovala navigační cedule už dole u přehrady.
Ona hospoda U Taterů totiž není jen tak nějaká hospoda - je to totiž hospoda trampská, jak jsme poznali hned když jsme k ní dorazili. A přivítal nás tam sám bývaly šerif jedné z nejstarších českých trampských osad - Ztracené naděje.
Ani jsme se nenadáli a během par minut byla hospoda trampů plná - i když v civilu, jelikož narozdíl od nás oni tady bydleli - a povídalo se, hrálo i zpívalo. A nocleh byl jasný taky - šerif nám totiž nabídl přespání přímo na jejich trampské boudě schované hned za hospodou na kraji lesa, ,,asi 100 metrů odtud", jak se vyjádřil. ,,Jen si vytáhněte matrace, vony tam trčej naskládaný nade dveřma na verandě, rozložte si je a vyspěte se." Dovede si někdo představit lepší poslední noc?!
Do lesa za hospodu jsme se vmotali pozdě v noci a za pomocí baterek hledali boudu, kterých jsme našli hned několik. A kdyby boudy! To byly trampské chalupy! Obrovské, krásné, bytelné.... Věroš s Vencou to zapíchli někde u stromu, usoudili, že až k boudě se jim nechce, my se Zubem jsme pokračovali. Chalupa byla úplně úžasná s obrovskou verandou, nasáčkovali jsme se na ni těsně ke zdi pod střešní parapet, kdyby náhodou chtělo pršet a spokojeně usnuli. Jediné, co nám přišlo trochu divné, že veranda nemá střechu, šerif Ztracenky tvrdil, že jo..... a matrace jsme nikde taky neviděli, ale co, nijak jsme se nerozhlíželi a stejně bychom se s nimi nenamáhali...
Po probuzení jsme s úžasem zjistili, kolik těch trampských chalup kolem nás stojí a jaký kousek jsme v noci vlastně ušli. Jenže tehdy se nám to nezdálo, že jo... A ještě užaslejší jsme byli, když nám Venca (jako vždy první vzhůru) oznámil, že jsme spali úplně jinde, než jsme měli, protože bouda Ztracené naděje je o kousek dál. Byla. I s matracema a zastřešenou verandou . No co, no, detail, že jsme spali na verandě někomu jinému, ne? Ještě že nebyli doma a v noci nás nevypakovali... nebo hůř - nezavolali na nás nějaké policajty nebo tak...
S tímhle malým detailem jsme se ale nikomu nechlubili, sešli zpět k Taterům na snídani a ranní kafe a poté se vydali k přehradě na loď. Chlapi ještě hodili krátkého šlofíka před odjezdem a na lodi jsme si pak už jen úplně vzadu užívali nádherné výhledy na brdské lesy a kopce, na trampské i lufťácké chaty a chalupy, na přehradu, vodáky, jachtaře i Štěchovice (!!!).
V Davlích jsme pak vystoupili, na nádraží došli tak akorát s malou pauzou před příjezdem vlaku a s pocitem naprosté spokojenosti se vydali na cestu domů. Dorazili jsme navečer, s Vencou se rozloučili na Svinově a já, Zub a Věroš se svezli ještě na hlavní nádraží. Odtud pak tramvají do Alvi na rozlučkové pivo a hurá domů.
A hurá zase na příští velký vandr.
Co byste řekli na Konopiště?
AHOOOOOJ!